Červenec 2018

thousands of eyes.

21. července 2018 v 21:24
Mám pocit, že všichni na mě neustále koukají. Vytuší každou mou chybu, neustále mě hodnotí, mají na mě spadeno. Má racionální stránka říká, že všichni ti lidé rozhodně nemají čas se zrovna zaobírat jen mnou, ale tak nějak si to nedokážu připustit.

Vidím ty tisíce očí, jak se mi snaží ublížit.

overdose.

4. července 2018 v 22:04
Ok, vysazovat antidepresiva = špatný nápad. Dnes už to opravdu nešlo vydržet, tak jsem opět sáhla po oné krabičce a... vzala si samozřejmě krapet víc, než by bylo zdrávo... proto nyní budu psát trochu sjetě.

Nevím, člověk si myslí, že našel, co hledal. Že našel domov a ten domov byl v něčím náručí. Jenže. Konstantní výmluvy. Nemám čas. Nejsem na vztahy. Sakra, já taky ne. Ale dát tomu aspoň tu šanci, tu naivní naději ze začátku. Taky jsem zklamaná a mám pocit, že kvůli jednomu kreténovi, který se stal kdysi, už nemám šanci na normální vztah, ale prostě bych to chtěla zase zažít. Ale pokaždé jsou to jen prázdné řeči. Dostat mě do postele, omotat kolem prstu. A přitom jsem samostatně myslící bytost, která má víc částí, než jen tu jednu... A občas potřebuju prostě jen pohladit, aby mi člověk věnoval nějakou tu pozornost a byl mi oporou. Jenže to je asi těžké najít. Anebo možná hledám špatně. Anebo mi to prostě není souzeno žejo...

Můj sen byl mít rodinu. Dvojčata. Dokonce i jména už mám. Jenže to nevyjde, protože maminka těhle imaginárních svišťů se neustále utápí v existenciálních krizích a snaží se přeplavat ten nekonečnej oceán smutku, konečně přejít svoje komplexy a nastavit si lepší hodnoty než sebemrskačství.

Po tom všem... vlastně bych moc chtěla umřít. Chci kurva zavřít oči a už se neprobudit. Ano, jsem tak neschopná, že se nedokážu ani pořádně zabít. Člověk si řekne, že se mi přece nedělo nic úplně extra. Jenže se toho dělo hodně. A ty věci se pak jen nabalují na sebe jako jedna velká žvýkačka na botě, která vám postupně zabraňuje v chůzi. Momentálně jsem ve fázi, kdy jsem přilepená k podlaze a čekám jen, až se někdo odváží mi přinést nové boty...