Červen 2018

war in my mind

30. června 2018 v 23:05
Deprese nepřichází nutně, když je člověk sám o páteční noci. Cítím se tak i uprostřed smíchu s přáteli... i v láskyplném objetí.
Je těžký vysazovat antidepresiva - kuličky, co mě drží aspoň v nějakým předvídatelným statusu quo, kdy se konstantně nechci zabít. Jenomže něco za něco. Za rok dobré nálady jsem zaplatila asi osmi kily živé váhy navíc.
Vzhledem k tomu, že celej život se bojím tloušťky, jsem rychle jednala a zapřísahla se, že žádný zázračný pilule už brát nechci.
Jenže co dělám zase teď, s těma svýma všema kilama jen sedím a přemýšlím nad tím, jak na mě všichni serou, jenže se tomu vlastně ani nedivím... kdo by se chtěl bavit s prázdnou schránkou co už několik let žije na automat a všechno je jí vlastně jedno?
Ta temnota ve mě už mě začíná fakt prožírat skrz na skrz. Mám tušení, že moc dlouho už to vydržet nepůjde...


"Unbeing dead isn't being alive."