Prosinec 2017

předstírejme, že žiju

12. prosince 2017 v 23:01
Hned po příchodu ke cvokařce jsem měla opět totální vokno. Neschopnost popsat mé stavy, neurčitost mé nalady. Čím dál tím víc mě jímá pocit, že mi nikdo nepomůže... žádné prášky ani doktor. Ze sraček se člověk musí dostat především sám.
Sleduji svůj odraz v zrcadle a vidím cizí bytost. Jsem ve své hlavě, ale nepoznávám ji. Tak nějak se zamýšlím nad tím, proč musím trpět už jen tím, že žiju. Asi jsem si vybrala tu trnitější cestu. Ne tu cestu převářky a pozlátka.

Nikdy by mě nenapadlo, že takový uzlíček nervů, jako jsem já, by mohl někdo milovat. Ale zase se tak stalo. Údajně. Nedokážu si to připustit, nechápu, co na mě vidí, ale chová se ke mně jako nikdo předtím. Už vím, že láska mě z těch mých stavů nevyhrabe, ale aspoň na to člověk není sám. Aspoň se mám na koho těšit a nemusím se tulit jen k medvídkům. Aspoň v nějakých chvílích mám pocit, že žiju... jenže o to těžší je pak zase propad do reality. Když jsem bez něj, bolí to. Proto se bojím, že se na něm stanu závislou. Bojím se dalšího zklamání. Stalo se to zase tak rychle... nevadí mi to, ale pořád přemýšlím a jsem paranoidní, co za tím zase vězí.

Litováním sebe sama se ještě nikdo nikam nedostal. Ale zase to ze sebe nějak musím dostat. Tohle jsou věci, se kterými bych se nejradši zahrabala, tak své myšlenkové pochody proměním aspoň do písmenek, doufajíc, že se to třeba zlepší.