Květen 2017

Den 4: Pokusila ses někdy o sebevraždu?

7. května 2017 v 8:00 | レナ |  Borderline challenge
Ne, nepokusila. Sama se to tomu divím, vzhledem k tomu, že na smrt myslím 24/7, jak jsem však zmínila v předchozím článku této challenge, jsem srab.
Tím pádem se vylučuje jakékoliv pořezání, či cokoliv, co zanechá bordel.
Celkem dost jsem zvažovala varianty jako oběšení nebo otrávení. Jenže!
Ačkoliv můj život nebyl kdoví jak velkolepý, chci, aby taková byla aspoň moje smrt. A nevím teda, ale nepřijde mi moc velkolepé, že by mě někdo našel v otrávenou v hromadě blitek.
Má smrt musí proběhnout ve správný čas na správném místě. A nesmí být provedena jako akt zoufalství mé existence, nýbrž jako smíření se se svým vlastním osudem, jako vzepření se stáří. Musí proběhnout v míru, ne v afektu. A hlavně musí proběhnout, až budu mít na tomto světě všechno vyřešené.
Uvědomuji si, že můj život není jen má věc. Má smrt by ovlivnila celé mé okolí, dokonce i lidi, se kterými se tolik neznám. V lidech je zakořeněný strach a respekt ze smrti, tudíž sebevražda mladého člověka je vždycky takovej boom.
Nejbližší lidi to paralyzuje, bude trvat třeba i několik let, než se s tím vyrovnají, v někom to třeba bude hlodat až do konce života, ale všichni mí blízcí se s tím nakonec smíří a s skousnou tenhle můj osud. No a pro ostatní, kteří mě znají jen od vidění, budu prostě jen Ta holka, co se zabila.

Každopádně, to bude až za dlouho.

Den 3: Sepepoškozuješ se? Pokud ano, jak?

6. května 2017 v 10:55 | レナ |  Borderline challenge
Sebepoškozuji se, ale asi ne zrovna v tom klasickém a profláklém slova smyslu, že bych se řezala. Sebepoškozování má samozřejmě mnoho podob a nemusí být jen fyzické. Vždycky jsem byla srab a pořezat se nebo popálit si kůži pro mě tak nějak nebylo. Bylo to na mě moc explictiní, výrazné.
Tak jsem si alespoň našla cigarety, které jsou tak nějak povolená sebedestrukce, jak ráda říkám.
Dále mám zkušenosti s hladověním. V určité době jsem se tak nějak utvrzovala v názoru, že si nezasloužím žít a tím pádem ani jíst. Když jsem byla malá kravka, hladověla jsem samozřejmě i kvůli té cool vychrtlosti, každopádně již nemám nutkavou potřebu se někomu zalíbit nebo následovat nějaký trend.
Co mě ale provází celým životem, je sebepoškozování psychické. Přišla jsem na to, že záměrně vyhledávám lidi a situace, které mě mohou potopit, které mě poníží.
Je to dost vidět i na mých vztazích. Chodím s kreténama a promíjím jim jejich chování, protože mi i přijde, že si to zasloužím. Nechávám se dusit v mrtvých vztazích, jen abych trpěla. Což je častým údělem hraničních žen.

Den 2: Proč a kdy naposledy skončilo některé tvé přátelství?

5. května 2017 v 12:12 | レナ |  Borderline challenge
Nebudu dělat, jakože bych někdy nějak extra olpívala přátelskými vztahy. Ale když už, tak jak už je u mě zvykem, hodně věcí lidem odpouštím nebo je přehlížím, prostě nemám takovou tu hranici chování, jaké by bylo vůči mé osobě nepřípustné (hraniční porucha osobnosti a nemá hranici, lol).
Kromě nějakého dětského hašteření na základce si vážně nevybavuji situaci, nějaký určitý jeden bod, kdy by to přátelství prostě skončilo.
Většina věcí se prostě vleče dlouho, když už.
Každopádně nejlepší věc, jak se vyhnout nepříjemným koncům přátelství, je přátelství vůbec nenavazovat... a to je tak filozofie mých posledních pár let.

Den 1: Kdy naposledy jsi byla opravdu vzteklá? Kvůli čemu?

4. května 2017 v 20:10 | レナ |  Borderline challenge
V první řadě je třeba si uvědomit, že můj vztek není vztek v pravém slova smyslu. Neznamená to, že dotyčného vyřvu, už s ním nikdy nepromluvím anebo se pomstím. Kdepak, většinou na mě naštvanost nepoznáte (tedy vsadím se, že zkušený pozorovatel by si jistě všimnul nějakých nuancí v mém chování, ale to se moc často nestává).
Naštvanost u mě je ryze vnitřní záležitostí, normálně se s vámi bavím, ale zároveň vás skrytě proklínám. Nemám potřebu nikoho vyřvávat, protože bych tím dala najevo jen svou slabost a zároveň s nikým nepřeruším kontakt, protože jsem zatraceně zkurvenej asociální klíšťák, kterej se bojí, že zůstane dočista sám, tudíž si nechá líbit i nějakou zradu od lidí, kterým věří.
Teoreticky vzato tedy nejsem na pohled nějak naštvávací typ, když se nad tím zamyslím, většina věcí, za co se na lidi zlobím a proklínám je, je jen skrytý vztek ke mně samotné! Ano, já se dokážu naštvat a zklamat ze všech nejvíc, ani na to nepotřebuju druhé lidi. Stačí, když mě vyvede z míry nějaká maličkost, třebaže si křivě namaluji oční linky anebo že se poliju mlíkem.

Každopádně, co se týče druhých lidí, nesnáším u nich především nespolehlivost. Nesnáším, když se s někým na něčem domluvím, ale dotyčný pak couvne, změní plány a úplně nejlepší je, když se za to ani neomluví (typický příklad).
Vážně lidi?
Copak vám má prachsprostá existence nestojí ani za tři vteřiny věnované zprávě s omluvou, případně výmluvou?
Výmluva by totiž znamenala, že si subjekt dá aspoň tu práci sesmolit cosi, aby v mých očích nepůsobil jako idiot, co nedoržuje sliby.
Měla bych i pochopení pro to, že se někomu prostě a jednoduše nechce, úplně v pohodě.

Zkrátka a dobře, ze všeho výše plyne, že fakt nesnáším ignoraci a ignorovat mě je ten nejlepší způsob, jak si mě znepřátelit. Ale jen na chvíli, páč za pár okamžiků vás naopak můžu naprosto milovat!

Borderline challenge

4. května 2017 v 19:37 | レナ
Našla jsem tak nějak docela trefnou a zajímavou věc pro tento blog, a to sice borderline challenge. Každý den po následující měsíc se pokusím něco sesmolit k těmhle otázkám ohledně mojí diagnózy. Doufám, že po tom měsíci zažiji pocit sebepoznání a sebenaplnění, páč si to od toho tak nějak slibuju.




Den 2: Proč a kdy naposledy skončilo některé tvé přátelství?
Den 3: Sepepoškozuješ se? Pokud ano, jak?
Den 4: Pokusila ses někdy o sebevraždu?
Den 5: Napsal/a jsi někdy dopis na rozloučenou?
Den 6: Co tvůj milostný život?
Den 7: Zažíváš pocity disociace? Pokud ano, jak často?
Den 12: Jaký máš vztah se svou rodinou?
Den 13: Jsi perfekcionista?
Den 14: Stáváš se někdy něčím posedlá?
Den 15: Měníš někdy své názory podle lidí, se kterými jsi?
Den 16: Mění se tvůj styl (oblékání, vlasy) hodně často?
Den 17: Jakých je pět tvých největších obav?
Den 18: Bojíš se, co si o tobě lidi myslí?
Den 19: Text písničky, který popisuje čím právě teď procházíš.
Den 20: Jaký máš způsob sebevyjádření?
Den 21: Kolik lidí ví o tvé diagnóze?
Den 22: Náhodný příběh ze tvého dětství?
Den 23: Jak myslíš, že tě vidí ostatní?
Den 24: Kdybys mohla vrátit a předělat jeden rok svého života, který by to byl?
Den 25: Jedna věc, o které chceš, aby nehraniční lidé pochopili.
Den 26: Tři fiktivní postavy, se kterými se ztotožňuješ.
Den 27: Máš nějaké zlozvyky?
Den 28: Kdyby tvá mysl byla dům, jak by vypadal?
Den 29: Jaké máš bezpečné místo, když jsi rozrušená? (Může být i osoba)
Den 30: Sdílej svou fotografii a řekni nám tvůj příběh.

To už jsem vzhůru?

3. května 2017 v 21:26 | レナ |  Čistota mé duše aneb výčet mentálních poruch
Rozdíl mezi snem a realitou se v mém životě opět začíná stírat. Spím strašně moc, třeba půl dne, nebo i víc než to.
Jenže to je tak, že netropím - li zrovna nějaké alkoholové hlouposti, které vyžadují bdělost do brzkých ranních hodin, aby se člověk vůbec dostal nějak domů, případně do školy, tak prostě nemám co jiného na práci.
Realita je pak na mě moc krutá a nudná, tak se radši přenesu tak nějak jinam. Heh. Ale štve mě to.
Nebaví mě tadyten pseudo svět, kde naprosto všechno kolem mě je jen faleš. Není lidské bytosti, která by mi dovolila být v její přítomnosti upřímná.

Bez názvu

1. května 2017 v 22:17 | レナ |  Moje slovní přestřelky
Kéž mně samotné by bylo platné
skrývat žal dob minulých
Nechci vědět, co se stane
Chci jen nechat věci jít

Nechci umřít pod domněnkou,
že snad lásku nepoznám
než však trpět ještě jednou
ji snad raději pošlu dál

Zbylo nám jen utrpení
dobré konce nevidět
Dobrého tu totiž není
Nebudou nám závidět




Kterak se na mě mé bakchantky vykašlaly

1. května 2017 v 18:16 | レナ |  Anonymně neanonymní deníček
Oh ano, jsem vážně strašný asociál. Vykašlou se na mě dva lidi a v tu ránu nemám s kým jít ven. To mě sere. Jenže nějak nemám na to změnit.
Dneska je mi to ale tak nějak jedno. Vezu se na vlně Xanaxu, mého nynějšího nejlepšího kámoše.
Chodím teď často do knihovny. Na tom místě není naprosto nic speciálního, nudím se i tam, ale jakoby tisíce knih v policích zaplňovaly prázdnotu mé duše. Jakoby všichni tiše sedící lidé u pidi stolečků najednou byli mými kamarády.
Jenomže nejsou.
Jsem pro všechny neviditelná, jen dokonalý učebnicový příklad zbytečného člověka.
Chci kamarády, ale lidi, které potkávám, jsou jen verbeš, které by se měl člověk vyhýbat. Jen lidi, co mi chtějí ublížit, využít mě...

Slzy v mých útrobách mi snad už kolují místo krve. Jenže ne a ne ven, schopnost plakat se mi po četných excesech vytratila.
Mé tělo je zdravé, snad i krásné, dalo by se říct, ale má mysl je jen neskutečný odpad, co není hoden spatřit světlo světa. Proto všechno je taky tady tento blog, studnice mentálních sraček pocházejích z mého nejzaššho nitra.

Prostě už nechci. Jsem unavená žít tenhle prázdnej život.