thousands of eyes.

Včera v 21:24
Mám pocit, že všichni na mě neustále koukají. Vytuší každou mou chybu, neustále mě hodnotí, mají na mě spadeno. Má racionální stránka říká, že všichni ti lidé rozhodně nemají čas se zrovna zaobírat jen mnou, ale tak nějak si to nedokážu připustit.

Vidím ty tisíce očí, jak se mi snaží ublížit.
 

overdose.

4. července 2018 v 22:04
Ok, vysazovat antidepresiva = špatný nápad. Dnes už to opravdu nešlo vydržet, tak jsem opět sáhla po oné krabičce a... vzala si samozřejmě krapet víc, než by bylo zdrávo... proto nyní budu psát trochu sjetě.

Nevím, člověk si myslí, že našel, co hledal. Že našel domov a ten domov byl v něčím náručí. Jenže. Konstantní výmluvy. Nemám čas. Nejsem na vztahy. Sakra, já taky ne. Ale dát tomu aspoň tu šanci, tu naivní naději ze začátku. Taky jsem zklamaná a mám pocit, že kvůli jednomu kreténovi, který se stal kdysi, už nemám šanci na normální vztah, ale prostě bych to chtěla zase zažít. Ale pokaždé jsou to jen prázdné řeči. Dostat mě do postele, omotat kolem prstu. A přitom jsem samostatně myslící bytost, která má víc částí, než jen tu jednu... A občas potřebuju prostě jen pohladit, aby mi člověk věnoval nějakou tu pozornost a byl mi oporou. Jenže to je asi těžké najít. Anebo možná hledám špatně. Anebo mi to prostě není souzeno žejo...

Můj sen byl mít rodinu. Dvojčata. Dokonce i jména už mám. Jenže to nevyjde, protože maminka těhle imaginárních svišťů se neustále utápí v existenciálních krizích a snaží se přeplavat ten nekonečnej oceán smutku, konečně přejít svoje komplexy a nastavit si lepší hodnoty než sebemrskačství.

Po tom všem... vlastně bych moc chtěla umřít. Chci kurva zavřít oči a už se neprobudit. Ano, jsem tak neschopná, že se nedokážu ani pořádně zabít. Člověk si řekne, že se mi přece nedělo nic úplně extra. Jenže se toho dělo hodně. A ty věci se pak jen nabalují na sebe jako jedna velká žvýkačka na botě, která vám postupně zabraňuje v chůzi. Momentálně jsem ve fázi, kdy jsem přilepená k podlaze a čekám jen, až se někdo odváží mi přinést nové boty...

war in my mind

30. června 2018 v 23:05
Deprese nepřichází nutně, když je člověk sám o páteční noci. Cítím se tak i uprostřed smíchu s přáteli... i v láskyplném objetí.
Je těžký vysazovat antidepresiva - kuličky, co mě drží aspoň v nějakým předvídatelným statusu quo, kdy se konstantně nechci zabít. Jenomže něco za něco. Za rok dobré nálady jsem zaplatila asi osmi kily živé váhy navíc.
Vzhledem k tomu, že celej život se bojím tloušťky, jsem rychle jednala a zapřísahla se, že žádný zázračný pilule už brát nechci.
Jenže co dělám zase teď, s těma svýma všema kilama jen sedím a přemýšlím nad tím, jak na mě všichni serou, jenže se tomu vlastně ani nedivím... kdo by se chtěl bavit s prázdnou schránkou co už několik let žije na automat a všechno je jí vlastně jedno?
Ta temnota ve mě už mě začíná fakt prožírat skrz na skrz. Mám tušení, že moc dlouho už to vydržet nepůjde...


"Unbeing dead isn't being alive."
 


předstírejme, že žiju

12. prosince 2017 v 23:01
Hned po příchodu ke cvokařce jsem měla opět totální vokno. Neschopnost popsat mé stavy, neurčitost mé nalady. Čím dál tím víc mě jímá pocit, že mi nikdo nepomůže... žádné prášky ani doktor. Ze sraček se člověk musí dostat především sám.
Sleduji svůj odraz v zrcadle a vidím cizí bytost. Jsem ve své hlavě, ale nepoznávám ji. Tak nějak se zamýšlím nad tím, proč musím trpět už jen tím, že žiju. Asi jsem si vybrala tu trnitější cestu. Ne tu cestu převářky a pozlátka.

Nikdy by mě nenapadlo, že takový uzlíček nervů, jako jsem já, by mohl někdo milovat. Ale zase se tak stalo. Údajně. Nedokážu si to připustit, nechápu, co na mě vidí, ale chová se ke mně jako nikdo předtím. Už vím, že láska mě z těch mých stavů nevyhrabe, ale aspoň na to člověk není sám. Aspoň se mám na koho těšit a nemusím se tulit jen k medvídkům. Aspoň v nějakých chvílích mám pocit, že žiju... jenže o to těžší je pak zase propad do reality. Když jsem bez něj, bolí to. Proto se bojím, že se na něm stanu závislou. Bojím se dalšího zklamání. Stalo se to zase tak rychle... nevadí mi to, ale pořád přemýšlím a jsem paranoidní, co za tím zase vězí.

Litováním sebe sama se ještě nikdo nikam nedostal. Ale zase to ze sebe nějak musím dostat. Tohle jsou věci, se kterými bych se nejradši zahrabala, tak své myšlenkové pochody proměním aspoň do písmenek, doufajíc, že se to třeba zlepší.

thoughts.

12. září 2017 v 22:46
tak nějak sice žiju, ale ani nevím, jak. léčím se, vydělávám, učím se. občas jdu někam s "kamarády" (ano, tvařme se, že se tak těm lidem, se kterými trávím čas dá říkat).
prostě nevím. a co když to vlastně nemá mít smysl? myslím život. ten smysl mu dáváme my, jenomže to je asi ten problém...

jsem hrozný overthinker.

potřebuju ty sračky ze sebe vypsat pryč. tohle všechno trvá moc dlouho. nevnímám tok myšlenek a prsty mi samy automaticky poskakují po klávesnici. měním se v monstrum, kterým jsem nikdy nechtěla být. stala jsem se zhmotněním svých obav. hnus této společnosti mě pohltil a dotvořil mě. nicméně, nesvádím to na tu společnost, protože té nemůžeme dávat za vinu své posrané životy.
člověk by neměl tu vinu shazovat na nějakou "vyšší moc" jako je již zmíněná společnost, systém, vrstevníci... to fakt ne, pořád je to daný jedinec, co se nechá strhnout.

tahle slova nejspíš ani nedávají smysl, ale to samotné mé myšlenky už vůbec ne.

Znovu a lépe.

18. července 2017 v 23:18 | •human•
Zrušila jsem tento blog s nadějí, že se už nikdy nevrátím a nebudu se chtít vypisovat se svými pocity a myšlenkami. Samozřejmě, ani ne o měsíc později jsem tu a chci zase ten luxus se z těch všech sraček aspoň vypsat. Zrušení blogu mi ale i jaksi pomohlo, spálila jsem tak mosty, obrazně přestřihla pouto s nějakými věcmi nebo spíš událostmi.
Teď už to bude jen lepší. Neříkám, že ze dne na den se můj život stal sluníčkovým, za vším přece jen vede dlouhá cesta, každopádně, žít se dá i jinak. Věřila jsem, že mi může pomoct alkohol, marihuana, nakupování věcí či dokonce láska nebo jiní lidé.
Mýlila jsem se.
Jen slabí lidé spoléhají na tyto prostředky. A já nechci klesnout na úroveň jistých lidí, jejihž příklady vidím všude kolem sebe.
Kam bude tedy tento blog směřovat?
Na nic lepšího než duševní blitky se asi nezmůžu, ale budou to duševní blitky osoby, co se rozhodla něco změnit a snaha se cení.

Kam dál